Válka

2018-04-13 16:22:01, - redakce

Další kapitola z válečného deníku protichemické jednotky v Perském zálivu.

Celkem se koalice skládala z 39 států - spojenecká armáda měla asi 670 tisíc vojáků z 28 zemí, z čehož bylo zhruba 425 tisíc z USA.
Československý prapor byl odhodlaný i za války splnit svůj úkol, což je patrné z odpovědi Václavu Havlovi: "Akce Pouštní bouře byla dnes v 17. 1. 1991 zahájena. Chceme zdůraznit, že my - vojáci, kteří se této akce zúčastňujeme v rámci mnohonárodnostních sil, si plně uvědomujeme, proč tak činíme. Víme, že svoboda je dar, který byl dán lidstvu do vínku, a nikomu, ani tomu nejmenšímu národu, nesmí být odepřena."
Československá federální vláda spojenecké akce podpořila, když je považovala za logické vyústění konfliktu v Zálivu a také za důsledek skutečnosti, že Irák odmítl splnit rezoluci číslo 678 Rady bezpečnosti OSN. Premiér Marián Čalfa deklaroval, že Československo se řadí mezi demokratické státy. "Iráku musí být jasné, že síla demokratického světového společenství a rozsah spojeneckých operací jsou takové, že nemůže vyhrát. Stanovisko naší země je od počátku jasné. Plně jsme se zařadili po bok zemí hájících právo, spravedlnost a demokracii," uvedl v televizi.
Se začátkem války začalo pro Československý samostatný protichemický prapor z psychického hlediska nejnáročnější období. Vojáci působící ve všech čtyřech lokalitách žili pod hrozbou trvalého napadení ze strany iráckého raketového dělostřelectva, včetně použití zbraní hromadného ničení. Vyhlášeno bylo velké množství chemických a leteckých poplachů. Příslušníci chemických jednotek kromě psychické zátěže podstoupili i tu fyzickou. Chemici 24 hodin denně zabezpečovali chemický a radiační průzkum, přičemž nošení prostředků chemické ochrany bylo samozřejmostí.
V době propuknutí války se tedy jednotka nacházela v trvalé bojové pohotovosti a rozkazem byla vyhlášena trvalá platnost chemického nebezpečí. K všeobecnému napětí v jednotce přispěla nešťastná události, když se četař Petr Šimonka 18. ledna vlastní neobratnou manipulací se samopalem náhodně postřelil a zraněním následně podlehl.
Saudsko arabské jednotky provázely obavy z masivního  iráckého dělostřeleckého a raketového ostřelování. Obávali se použití chemické munice. Tyto obavy a podráždění mnohdy vyústilo k dalšímu a dalšímu úkolování našich chemických specialistů a tím pochopitelně i k nárůstu nervozity na  severoarabském válčišti. V té době jsem čelil značným tlakům saudsko-arabských velitelů, musel jsem je neustále uklidňovat a přesvědčovat o správnosti nastavených opatření chemického zabezpečení.  K chemickému útoku sice nedošlo, přesto chemici v období po 15. lednu několikrát naměřili prahové koncentrace chemických látek yperit a sarin, a to jak v prostorech brigád, tak v KKMC. Měření chemických průzkumníků potvrdily i naši specialisté v laboratořích z dodaných vzorků.  Kolem tohoto zjištění (k prvnímu naměření došlo 19. ledna) se později rozproudila řada spekulací a nervozity - odkud se zamoření vzalo?  Vysvětlil jsem, že v důsledku bombardování Husajnových skladů s chemickou municí na Irácké straně došlo k sekundárnímu zamoření i části Saudsko arabského území podprahovými ne nebezpečnými koncentracemi bojovými látkami typu Sarin. Tehdy  mě poprvé uspokojila správná reakce všech arabských  jednotek na válčišti po vyhlášení chemického poplachu -  výcvik  v prosinci a začátkem ledna se neminul účinkem.

L.Šmehlík

(pokračování příště)